Duben 2016

Flóra Olomouc

21. dubna 2016 v 19:53 | Tera |  random
Každoročně se v Olomouci koná mezinárodní květinová výstava. Tento rok je to již 37. ročník, kterého součástí je i oslava výročí 700 let od narození Karla IV.
Flóra je podle mě jeden z největších finančních přínosů pro Olomouc. Pro návštěvníky a nadšence je to událost.
(http://www.edb.cz/firma-126231-vystaviste-flora-olomouc)

Pro nás ostatní smrtelníky, kteří bydlí v okolí Flóry nebo využívají hromadnou dopravu je to spíš přítěž.
Vevnitř výstavy je to krásné, plné květin, barev. Tento rok jim opět vyšlo počasí tak je nádhera se na to dívat.

Ovšem když se chce člověk dostat do nebo z práce, hlavně v odpoledních hodinách, je to spíše sebevražda.
Tramvaje přecapné lidmi, kteří se přirozeně v teplém počasí potí, takže o smrad je postaráno.
Důchodci se rvou do tramvaje hlava nehlava, protože ona další za 7 minut nejede.
Je zas fakt, že za těch 7 minut se tam vytvoří další dav.
A upřímně ani 4 vozy tramvaje naráz by nestačily.
Je to holé šílenství!
Na flóře je zastávka přístupná přes silnici, na to že sem jezdí leta a v tramvaji je to ještě upozorňuje, že vstupují do jízního pruhu, se chovají jak ignoranti a ještě se rozčilují, proč na ně troubí.
Nemluvě o tom, že když už vejdete do areálu, tak se hlavně o víkendu, pravděpodobně nepohnete z místa tak 20 minut, protože je tam totálně narváno.

Takže za mě na Flóru jděte, ale buď ten čtvrtek, pátek dopoledne nebo až tak hodinku před zavíračkou.
Sami řidiči v tyto dny jsou celí šílení tu projíždět, protože jim na přechod pořád vchází lidi za předpokladu "však on zastaví, já jsem na přechodě" no, opak je pravdou, ale jak se říká starého kozla novým kouskům nenaučíš.


Když se vše sesype aneb moje úzkost

8. dubna 2016 v 10:16 | Tera |  mylife
Tenhle měsíc je pro mě ten nejdepresivnější měsíc za celej můj dosavadní život.
Mám takový stavy úzkosti, že jsem to dneska už prostě nezvládla a zůstala doma, protože představa jít do školy a dělat jak jsem úplně v pohodě a nic mi není a soustředit se na něco co mě nebaví, ne děkuji.

Hrozne těžce snáším to, že nemůžu vidět přítele, neboť on je můj domov, kde je on, tam se cítím v bezpečí a jsem vždy v dobré náladě. Během uplynulého měsíce, jsem byla týden doma skrz močák, s antibiotikama a přišla o oslavu kamaráda. Pak se vyléčím ale onemocní přítel a ten je doma už týden a minimálně ještě jeden bude. Nemůžu ho vidět aby mě nenakazil a tak jsem doma, ztrápená. Vzhledem k tomu, že nemám moc kamarádů, protože jich nepotřebuju tisíce. Stačí mi jich pár, pravých. Tak nemám zrovna moc lidí, se kterýma bych zabila můj mega volnej čas, kterej teď mám. Nejlepší kamarádka jela pryč, na blbý dva dny, ale vzhledem k tomu, že je to teď jedinej člověk, se kterým dokážu být, mimo přítele, tak jsem nahraná a jsem prostě doma a koukám na seriály.

Dneska jsem se ale vážně po dlouhé době potřebovala vypsat na blog a zjistit, jestli jenom já jsem takovej magor nebo jestli je víc lidí, co trápí úzkost a někdy si prochází tím čím si nyní procházím já.
anxiety, alone, and sad image

Jsou dny, kdy chci být sama, protože nemám náladu na lidi a v ty dny si užívám to, že jsem sama doma a můžu dělat co chci, ale nějak podvědomně vím, že kdybych chtěla můžu jít za přítelem.
Teď když tam chci jít a nemůžu, tak nejsem ráda sama. Strašně mě to deptá, to že mu nemůžu pomoc, to že musím prostě čekat jak se to vyvine a vzhledem k tomu, že doma, kde mám rodiče se jako doma absolutně necítím, není to vůbec jednoduchý zvládat.

Můj otec je alkoholik, mám pocit, že jsem to nikdy takhle veřejně neřekla. Moc se tím nechlubím, je nejspíš jasný proč. Nevidím ho, když jo většinou se nebavíme nebo se hádáme, protože má prostě blbý kecy. Je mi skoro 21 let, mám přes 3 roky přítele a musím i tak chodit domů v 6, v dobu kdy většina mých kamarádů teprv někam jde. Moje máma je z něho na nervy, ale nechce si to přiznat a vzhledem k tomu že má vpodstatě minimální mzdu, nemá moc na byt a aby nás uživila, ale to sem teď nepatří.
Jen mi prostě není doma příjemně, když se tu furt někdo hádá nebo řeší totální hovadiny nebo mě tahají do věcí, ve kterých být nechci. Takže se snažím tu bývat co nejmíň a najít možnost, jak odsud vypadnout.
Bohužel s mým režimem a školou, přípravou na vysokou, přípravou na mezinárodní zkoušky a tím že chci mít nějakej volnej čas, je to nereálný.
sad, quote, and feel image

Do toho teď ta vysoká. Já ani nevím jestli tam chci jít, ale zároveň nevím co dělat když se nedostanu. Takže mě ty přijímačky docela deprimují. Protože i když tam moc nechci, tak nedostat se podruhé, cítila bych se naprosto hloupá. Hlavně když vím kolik idiotů se na VŠ dostane a já co jsem měla vyznamenání až do konce střední, a vždy se tak snažila.. No nevím, co si o tom myslet, asi to není pro mě nebo co.
Teď jsem na pomaturitním studiu a mega mě to tam nebaví, změnili jsme v pololetí z donucení školu, protože naše první zkrachovala, takže jsme na škole kde je 10 tříd nebo kolik, milion lidí a to fakt není pro mě. Učitelé mě spíš vysírají, než že by mě něco naučili.. A jak se potom mám jako necítit špatně, kdy si přijdu naprosto tupá a ti učitelé do tebe ještě rýpou ať řekneš něco co absolutně nevíš. Prostě, je to pro mě utrpení tam chodit proto nemám ani 50% docházky a to taky neni zrovna dobrý. Takže poslední dva dny, když se mi to dostalo do hlavy a já nad tím začala přemýšlet a do toho mi přítel řekne že jde na kontrolu až za 2 týdny, takže je dost možný, že nedostane dovolenou na Majáles, na kterej se těšíme a plánujem ho už půl roku, trošku mě to dostalo na psychický dno a já dneska rači zůstala v posteli se seriály a vypsala se na blog, po dlouhé době.

Pokud jste to dočetli až jsem, doufám, že jsem vás nevydeptala. Pokud Vás trápí stejný problém jako mě, nebo někdy trápil a přišli jste na to jak se ho zbavit, budu opravdu moc ráda, když mi napíšete jak se Vám to povedlo.